Dřyj to u nas ňebylo teľo vjyrho̲f, břysko̲f tak jako teras. Aňi haň tego Stavjanca ňebylo. Tam byľi ľen lonki, tag gvařyla bapkina mač. No a na tyk lonkak byly ľen takje mňyjse hopki, ňebylo třeba hamovač koľesa, kje šľi gazdove dolu z vozami. Mjyndzy tymi vjyrskami še zhodžyľi kazdy rok střigi. Ony tam cale noc bosořyly, dokyľ kohuty nezašpjyvaly. No i stalo še ze raz jeden Glodovjan sel ňeskoro v nocy z jarmaku i zablondžyl. I jako sel, ucul jakišik huk i hytro zastal. Kčal še oglošič no ogromňe še přeľonk i gvaři ši – ej ja ši racyj hviľecke pockom a ja uvidžim kto mi to vľeže do dro̲gi. I jako še obžyra dookola na sytke strony, přislo mu na rozum dže do̲sel. Stuľyl še do travy, coby go ňik nevidžal. Dobře cul gvare střigo̲f. Ľenze to tak cudňe gvařyli, ňe jako ľudže z džedžiny. To jako keby še koty zysly a mrafcaly – teľo še drely. Střigi še vadžyly o to, ktera postavi najvynksy vjyrh. F tym jedna zvřescala, ze ňeg ik rozsondži glodofski hlop co še tu skoval, kteryj vjyrh jest najvjynksy. Hudacysko hlopa střigi ulapjyly, džerzaly za garlo a dušyly go.
Kazaly mu gvařić kteren vjyrh jest najvjynksy. Ten us ňevladal a ľen tak slabo povedžal tyj najbľisyj, ze ľen ten jyj bedže najvjynksy. I ona mu povedžala – No mas scenšče zeš tak povedžal. – Ta střiga by go byla docysta zmarňyla. Aľe f ten cas skocyla na ňego druga střiga, vlosy mu targala a drela še takim předživnym glosem. No na scenšče v Glodo̲fce zašpjyval kohut i tjy zle baby posly prec. Glodovjan přisel do džedžiny taki dobity jako keby go zbjyľi džešik na veseľu, abo na muzyce. Doma še go pytaľi dže byl. Sycy še mu šmjaľi, ňeveřyľi mu kje im opovadal co še mu přitrafjylo. Aľe ten hlop gvařyl tak – Nešmjyjče še, bo ja vom gvařim ze do roka tam bedže veľki vjyrh stač. Jedna střiga go postav̲i. – A tak aj bylo. džyň po džyň hopňak na lonce rosno̲l, rosno̲l. A ot ľata do žimy us byl taki veľki co še šňego hlopcyska na sonkak spuscaľi. A na Jana us stal na lonce strmy břyzek. Glodovjaňe go volajo Stavjaňec, a to přeto bo go střigi stavjaly.

Rozprávala V. Bugajová, narodená r. 1924 v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková

Byl taki veľki glo̲d. A jeden bogac v džedžiňe byl teľo lakomy co ňikomu ňic nekčal dač, aňi předać. Ludže to mleľi, co meľi na dahak slomom pokryte. A to ke vařyl te kľo̲ske a ke to vsypal do vody, to zacyno vřić a do povaly vyskakovalo. To byly pľovy. A ći bogace, to jako so Hrupce meľi supke. Tam ma Vyšňim Ogrodže, ze tam meľi taki zazrak zboza, aľe ňikomu nekčeľi dač. I stalo še ze udrel hrom do ňyj i to še tak paľylo. Ľudže přišľi gašič a jag gašyľi, zaraz ogyň přehodžyl na džedžine aľe ňegašyľi to ze še čihutko paľylo. A ze tak hľadžyľi pomjyndzy spary. No to bylo dřevjane, ze še tak přesypovalo to zarno.

Rozprávala V. Bugajová, narodená r. 1924 v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková

Svätý Peter išiel po ceste s Pánom Ježišom. Pán Ježiš začal hádzať po zemi šestáky. Svätý Peter bol taký unavený, že ich ani nezbieral. Pán Ježiš sa ho pýta: “Prečo ich nezbieraš?” Peter odpovedal: “Po také drobné sa už ani zohnúť neoplatí.” Pán Ježiš sa zohol a pozbieral ich. V najbližšej dedine bol jarmok. Pán Ježiš kúpil za šestáky, ktoré pozbieral po zemi, slivky a začal ich hádzať po zemi. Peter vyhladol a tak ich začal zbierať. Pán Ježiš sa zasmial a povedal: “Vidíš, šestáky si nezbieral, ale slivky ti boli dobré.”

Zapísala Daniela Masláková, nar.9.2.1977 od Márie Kubicovej, nar. 1921, Hladovka
Príbeh bol zapísaný po slovensky.

V leče še to vynamavjaľi, us tak pokryjomje. Fseľijako to bylo. Portkik mjal vysyvane, bo ja byl guraľcyk. Pieřščonki me ňimjeľi svoje, bo ňebylo na ňe. Posel jek, popozycal tjy pjerščonki ka še dalo, tam ot svagra. A tam me v ľeče, bylo třeba iš na vozak do Glodo̲fki, šedem vozo̲f me mjeľi. Nabraľi me te rodžine, no to tjy vozy cekaly, us na oboře cekaly ko̲ňe, syčko vyparadzone, pjora f homutak. Mlody pon še mušal zbjyrač, kje ňesel do spo̲ľňika do ko̲mory. Ko̲morsko me mjeľi vjeľkje, naľe takje safarňiska kany tu, tu becka, tu putňa, taki ňepořondek, spary tam, to spary vjeľkje. Posel jek še, vyobuval, no i s tym pjerščonkem bŕk, s paľca posel pot safarňe. Hodzem, sukom, f tyk sukňakak ka je ... A či na, oboře – hybaj šadač! – Šadaj, bo us ko̲ňe gřebjom, třa jadž! – Ňimom pjerščonek, spat mi pot safarňe! – No i co ten pjerščonek, fuknul do spary, kto či da drugi. A to esce ňe mo̲j, dy keby byl mo̲j. Syčko me poodhyľaľi, aľe vera me go poty našľi. No i jeden džyň me go mjeľi a dodžiška pjerščonka ňimome a vras me. Hvalas Panu Bogu, us štyricačpjynč roko̲f, hoč tu tam do sobje hurkňeme.

Rozprával K. Šuvada, narodený r. 1933 v Suchej Hore, zapísala Martina Gazdíková