Ftedyk mjala šedem roko̲f. Nas očec košil trave na Dolumošču a tak še to tam volalo. Moja mač me poslala povedžeč ojcu, ze še u nas zacyna vojna. Us potym o par dňi šľi do poľskyj vojacy. Bylo to mozno v septembře, aľebo zacontkem oktobra. No, potym přisla mobiľizacyja. Mlodši hlopi dostaľi povolajoncy dekret na vojne. A potym uz me zyľi v strahu a šľedovaľi, jako še vojna přibľizuje ku nom. Nadřyj přisly ňemecke vojska, aľe tjy še u nas dlugo nezdžerzaly. Ruske vojska ik vygnaľi, aľe aby ňeobyšľi ňemecke vojska napro̲zno, tak zajimaľi ľudži ze sobom. No při tym im pomagaľi aj gardžišči, to byľi Slovacy. Aľe nebyľi od nas. Ľudže še pokryľi po pivňicak. Aľe aj tak doš ľudži vžyňi ze sobom. Potym ik ňehaľi v Ľysku, v Cymovyj, v mešče a tam urcyty cas byľi. Nas tys bylo v jednyj pivňicy třicač. Ňebyla to veľka pivňica. Aľe s tyk třicačik bylo dvacač džeči. No našľi nas v tyj pivňicy, gardžišči. To nas vygnaľi s pivňice. Nadřyj me šľi džeči. Becency jako jagňenta. To išče gardžisto̲f troske přebralo. Potym povedžeľi nasym ojcom a mačeřom, aby nas vžyňi nazat do pivňice, aľe aby me byľi čiho. Nase pivňice oznacyľi, ze byla skontroľovana a ze tam v ňyj ňikogo ňima. A my tag mogľi zostač doma. Potym še vojska ruske zastavjyľi, bo Ňemcy meľi dobre postaveňe, meľi dobry vyhľad na Glodo̲fke. A mogľi ruske vojska odstřeľovač. Bylo zastřeľeno doš Ruso̲f a či byľi pohovaňi při koščeľe. Zaginuľi aj dva glodovjaňe. Mňe jako male džyfcentko ši obľubjyl jeden ruski vojak. Gvařyl mi po ruski, ze aj o̲n ma doma male dočer. Pytal me, zebyk mu špjyvala. Ja mu špjyvala pešňicke Orava, Orava, coš taka boľava. Nevjym keľo mi rozumjal. Un mi zaš špjyval Vychoďila na bereg Kaťuša. Aj ja še jo naucyla, aľe ňerozumjalak, co špjyvom. Ten vojak mjal vzdy pře mňe keks, aľebo aj cukřik. Bral me na koľana, zabaľyl do jego čeplego kozuha, aľe po caše mač zjyščyla, ze mom v glove vsy. Mač mi povedžala, ze mozem špjyvač, aľe abyk še ňedala do kozuha baľič, abyk zaš ňimjala vsy. No aľe potym uz ruske vojska odysly. Aľe nastalo daľse trapeňe. Vygaňaľi zaš nas do Poľska. Ľudže braľi ze sobom ľen to najpotřebňyjse. Mňe aj brata z bapkom ňehaľi doma a očec s hlopcami i mačeřom šľi do Poľska. Aľe to takik starsyk ľudži a malyk džeči zostalo vjyncyj doma. Aľe me doma dlugo ňebyľi̲. Ľen jedne noc. Na drugi džyň nas zaš zacyňi vygaňač ruske vojska. Ľebo Ňemcy zacyňi odstřeľovač nase džedžine. Tak nas Ruši nalozyľi na saňe, mojego brata, mjal třinaš roko̲f, bapke, ta mjala šedemdžešont a nas spo̲ľňik šedemdžešontšedem roko̲f. Odvež̲ľi nas ku So̲jgo̲ře a tam nom povedžeľi, ze aby me šľi na nogak do Hoholova. My z bapkom me zysly ze saňi a mo̲j brat a spo̲ľňik nekčeľi zyjš, ze ig muso odvjyš do Hoholova. Aľe oňi povedžeľi aby zyšľi. A ke ňekčeľi, tak převro̲čyli saňe aj šnimi do šňygu. Tag me mušeľi iš na nogak. Ve veľkim sňygu. Bylo nom bardzo žima. Ftedy me ňimeľi take čeple obuče jako džiš. No a tam nas uz cekal nas očec i mač. Byľi me u jednyk v Hocholove, fteři nas meľi radži. Nase kamaratstvo esce aj teras š ňimi udžerzujeme.
Rozpráva A. Jurčiová, učiteľka na dôchodku, narodená 27. 6. 1937
(zvukový záznam - vojna, text 5)