To očec gvařyl, ze pas ze svojim džatkem jalo̲venta f So̲jgo̲ře. To o̲n go vidžal tego gada s korunkom, tu na Maguře. Šedžal na pňaku a džadek ze volal na ojca – „poč, poč Jaňicku – aľe čiho – ukazem či kro̲ľa gado̲f. – No i ze na takim opaľonym pňaku ze šedžal, ze tag byl poskrencany. – Aľe zebyš mu nespročiv̲jyl. – No i ze go vidžal a ze mjal takje korunke jako kohut a byl carny. A keby mu kto spročiv̲jyl, to ze ke piskno̲l ten gad, to keľo by bylo gado̲f, teľo ľečalo za ňim. Aze za jakimšik tjy gady ľečaly a ze us potym ke vidžal keľo gado̲f idže za ňim, to vžon, zodžal kozuh a behno̲l go. A poty ke posel požryć za jakešik casy, to ze ten kozuh het byl ozňesony. 

Rozprávala V. Bugajová, narodená r. 1924 v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková

 

Ja byla f starym roku narodzona, tok mjala šedem. O rok jek sla neskořyj do skoly. Teľag byla, vjeľka, taka kosyna vjeľcyzna. Mač semnom, pot bokem jajka. A bylak zvedava – mamo, naco tjy jajka nešeče? – Bede pytač učičeľke, cobyj še dobře ucyla. – Aľe mňe to furt trapjylo naco to. Naľe furt jek jo sarpala – nepovjydzče, ze ľavom renkom pisem. – Ňe, ňebo̲jše, ňebo̲jše.– F skoľe odala tjy jajka, byla učičeľka Bernarka, taka mondra, fajna, starsa. Paňi učičeľka, aľe jedne hybe ma. – Paňe, mňe us vlosy stavaly na glovje, co to.
– A co? Cy je hora, cy še pošcyva, cy jake horobe .... – Ňjy, ňjy, na sytko ňjy. – Tak povjydzče co? – No ľavom renkom pise. – Paňe Boze, uz jek tu. Byla zaras stola, při tym stoľe lafka pjyrsa. Zaražicki jek šedžala f tyj lafce při učičeľce. Ot pjyrsego dňa mi gvařyla, abyk do ľavyj renki nevžyna a pisala pravom.

Rozprávala Ľ. Hubjaková, narodená r. 1934 v Suchej Hore, zapísala Martina Gazdíková


Ojcove pošľi do koščola a hlopca ňehali s bratem. Mač mu nakazala co ma robič a ze oňi za hviľecke přido. Daľi mu vařič kase. Hlopec us ňimog vydžerzeć, přiľećal do koščola a dre še na kšendza – ty, ty v bjalyj kosuľi, ňevjys dže je moja mač? – Kasa skřipjala a Bartek še posral.

Rozprávala V. Bugajová, narodená r. 1924 v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková

 

Na břusek džecka še daval popjo̲l, na ľňane handerke popjolu, to še zabaľylo a přilozylo. Coby še pempek zagojyl. Vzdy, ke še okompalo. A namjasto čmuľa še do handry zabaľylo řepy, cukru, gryski. Zmocylo do vody a to še mu dalo čmuľač. To byl čmuľ taki jak pjynš. To dojyl i po̲l dňa. A vyčmuľal na taki moskaľ.

Rozprávala K. Brnušáková, narodená r. 1912 v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková

 

To byľi mynaře, meľi džeči. I přisel jakišik tys zlodžej. Kčeľi iš nakarmič i to navařyľi řepe a daľi jo na sto̲l. Ze ido cošik esce f stajňi zrobič a potym ši pojedzo. A džeči tam tak postavaľi. A ten zeľen ras cošik vyjon a ponat te řepe im jako keby posoľyl. Naľe džeči to tam dožraly i kje potym přišľi očec i mač poješ, džeči skarzyly, ze im cošik do řepy sypal. No a o̲n potym mynař vžon te řepe i dal mu na taňyrek. – Mušis to zješ! – I zjat i ze go ľen ras vžyny dřimoty i spat pot sto̲l. A mynař go poty přehľadal, poopatřoval go. Mjal ten zlodžej piscalke při sobe. I to vžon te piscalke, pisknol i us še suli či ostatňi zlodžeje.

Rozprávala A. Krátka, narodená r. 1926 v Hladovke. , zapísala Martina Gazdíková