Zahořal mi žro̲bek i posel jek ku Kačosovi, tak hodžyl okolo, ke zahořaly krovy, abo ko̲ňe. No a o̲n mi povedžal, ze ňimoze, bo je hory, aľe jag by mu bylo gořyj, ze mom přiš. Naľe bylo š ňim bardzo žľe i posel jek za ňim. I jako us přihodžim ku smyntyřu, len žro̲bek zastal, nepudže daľyj. A ja še tak obezval a byla tam Petřkova sopa a při tyj baba. Na ja us cul keľo razy, ze ke še umretemu obezves, to ze nepřezyjes. No ši myšľim, dy jek hlop, pjyrsy ras to vidžim. Var to ňeňehom tak. Aľe pjykňek cul, jak še mi kaňak na glove džvigal. Bal jek še išče i ňebal jek še. Tak poty tego žro̲bka jek sarpno̲l a hybaj ku temu. Přisel jek ku temu, babe ľen jo poznač, co je za jedna. A pytom še – co tu robis? – Na ona ňic. A ftym, jako by še mi ocy otvořyly. Normaľňe, to či byla jašonki odmlo̲č a jakoby jašyň spjyľony hruby. To taka byla čerstva lupina, to stalo tak, no ja ši ozaj myšľal, ze to baba.

Rozprával Karol Gallas, narodený v r. 1926 v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková

Gvařyľi, ze byly bosorki. No co ja vjym? Staryj Maryny Mrckuľe mačyř, taka huda jak skřidelko, taka ňevjeľka. Ta mjala nogi vzdy pozavijane. Vzdy prala tjy obvjazy, handřiska, to vzdy susyla na slonku. A to gvařyli ze te žabe, ropuhe kto počon, pokvašyl, to vzdy mjala tjy nogi boľonce. Okolo krovo̲f bosořyla. A kješ dojyl, to jo potyg nogak
pjeklo. No bo tys jakišik paholek hodžyl po Pastovňiku, ka še krovy pasly. A vidžal tys te bosorke, co vlo̲cyla plahte za sobom. Bjerem pozytek, aľe ňesytek – tak do třečego razu. A paholek, ke vidžal jako vloce te plahte, to še jyj podřyžňal, robjyl tak na despet. Vžon uvluke z ko̲ňa – bjerem pozytek a ja ostatek. Tak robjyl. Přisel do stajňe, zavješi uvlo̲ke, ke ko̲ňe přignal a ze mľyko š nyj čeklo.

Rozprávala Ľ. Hubjaková , narodená r. 1934 v Suchej Hore.

Posla še spovadać kšendzu. I spovadala še ze je bosorka. Dy to gvařyl Jano Bo̲tko̲f co byľi z džatkem v Rusku. Pauľinkin očec. No i ze kšondz jyj povedžal ze o̲n to ňeveři na tjy bosorki. A ona mu povedžala – ňeveřiče aľe uveřiče. Zajdžeče do domu a rano uvidžiče ze ňebedžeče meč do kavy mľyka. – No i kšondz otpravjyl omse, přisel na fare. A gaždžina taka dobabrana od kro̲f přisla, rycency. – Pan farar aňi do kavy nebedžeče meč mľyka. Tak me tjy krovy bjyly cok še aňi ku ňim přibľizyč ňimogla. – No i ze povedžal zeby mu ľen dala carne kave. Te kave vypjyl a ze ši vžon take paľicaske i posel do Bo̲tka, to zaš ňe tag daľeko. A ona us na dro̲ge vysla. – No negvařylak vom pan farar? A us mi teras veřiče? – A on jyj teľo povedžal – aňi som ňeveril aňi ňeverim, bo mňe to Cirkef ňeprikazuje. A ty zla žena čo si skazila naprav. – No i zaš krovy dojyly. 

Rozprávala Veronika Bugajová (*1924) v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková (*1976)

Ta Bušikuľa, ze to byla bosorka. Ona vzdy kerňicke v garadže myla. Teľo oňi meľi mľyka a masla. Ten Jano co ma Miľe, to take hlopcysko, u Korcka o̲n sluzyl. A ten Jožo byl furt u ňyj. A ke še jyj krova čeľyla, to vzdy hodžyla po Korcka starego. Povada – ide na přotku, nepuščyla me do stajňe. Ona vzdy spuščyla spodňik jeden a mušal ši renki utřič do ňego a potym go puščyla do stajňe ku tyj krove.

Rozprávala Anna Krátka narodená r. 1926 v Hladovke a doplnila Veronika Bugajová, narodená r. 1924 v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková