Vozy, no jest drabiňak a zaš gno̲jňicak. V drabiňaku še vožylo šano, sloma, snopki, dřevo i čotke do mjasta. A na gno̲jňicaku še vožyl gno̲j. Vo̲z ma přodek i zadek. Jest opsady, šnice a dyšeľ. Opsady so kľoryngami připevňone. Navjyrh ňyj opsadže jest kolovro̲t a dve klaňice v kolovroče. Poty jest podyjma co džerzy dyšeľ. Aj na zatku so opsady, spodňi a vjyrhny, to so šňice a dava še i podlacka. Ta džerzy zadek. Poty esce svorňik, co še kladže do džo̲ry f obsadže, f kolovroče i podlacke. Drabiňak mjal štyry ľyfce. Ony DŽerzaly drabiny.
Drabiny to byly dva kije a ze scebľe byly okrongle z gaja a mecyki pľaske. Při kazdym koľeše byl jeden ľyvec, to bylo želazne a do tego še kladlo dřevo. No a ke še slo po šano, to byl f přotku lancusek. To še pavenzovala fura, ke še zrobjyla fura. Koľesa byly štyry, napřotku byly mjyjse a na zatku vjynkse. Koľeso še skladalo z glovy, spryhi, bahra. Byly okute rafem. Do drabiňaka še davaly kosyny, to s prenča upľecone. Ke še vožylo na jař, abo na ješyň kapusta, bumburdžija.

Rozprával Matej Greštiak, narodený r. 1917 v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková

Nasa bapka to gvařyla, ze sla ve februaře pešo z mjasta. Taki čňyg byl. A ze še sla modľency. A ze ľen raz f tyj meskyj ro̲vňi takje kurcenčisko, takje ubogje kvicalo a slo poza garat a kolo tyj bapki. Aľe ze bapka ši go nefšimala, ze ľen povedžala – odyjdž ode mňe, satanaše. – A poty esce ukvicalo, aľe us ňeslo za ňom daľyj. Naľe ve februaře kurce... coby še byl zľutoval a vźon go.
Dřyj keš sel to hojco stračyl hočfto. Aľe vzdy gvařyľi – neber, nehaj to! Bo ze to hočfto ňehal tak, bo to tyk ďablo̲f tračyľi. Bo kogo ďabo̲l opental, to go ňimo̲g stračič. To hojco, kabat zodžal a ňehal tak. Na jak fto sel, ke go vžon, no to ši vžon i s tym inkľusem. To še go ňimo̲g pozbyč.

Rozprávala V. Bugajová, narodená r. 1924 v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková

Ke go zašaľi, třa go bylo pleč. To ňe tak jako džiš, zebyš postriekal, třa bylo pľeč. A to vzdy gvařyli: Do Jana, nechoď do ľana a po Jaňe, seď v ľane. Bo travy naroslo teľo, oh, Boze. No a ke us uro̲s, us take glo̲fki byly na ňim, take guľki, take zo̲lte byly. Mušal še brač na take garšči a kladlo še fte strone, fte strone a to še potym vjonzalo. Povro̲sla še krenčyly ze slomy a na takje vjynkse, jako snopki še to. Přivezlo še dudomu a doma to byl zaš taki raf, na ňim še to orafovalo s tyg glo̲vek. Take dluge to bylo a take zembiska to mjalo. Obycajňe to dva rafaľi. Jeden ši šadno̲l z jednyj strony na te deske, drugi z drugyj a f pošrodku to take zembiska byly. A to tak: raf, raf. Aleš mušal tengo džerzeč. A keš to us orafal, vjonzalo še na očypki a potym še slo mocyč do mocydla. Take snopki. Mocydlo jest esce i na Pukovym břysku i na Novyj dro̲dze, take džury, mušala iš voda do tego. A to tam namocyľi, to mušalo byč furt, furt mokre a potym ke to zamocyľi, to přitlocyľi deskami a na to skaľe, zeby het byl zamocony. Ke byla čepla voda, no to byl fajny, to še hytřyj vymocyl, ale haň, pod Kaňo̲fkom, třa bylo strašňe dlugo mocyč, bo byla žimna voda. Dva tyžňe cy keľo še mocyl ten ľyn a hojdže za tydžyň. To us baby podľa tego hodžyľi, vžyňi trhe a tak zarusaly, ke us poždžyry odhodžyly, no to us bylo. Potym mušala iš, vymyč to, no aľe to bosu vľazla do tego mocydla a uštuhala, uštuhala a hľap na břyzek, hľap na břyzek. No a potym esce ke bylo dže go ozestřič, potym še řontkoval, ke bylo dže. A ke ňe, no tak še mušal přivjyž a na jaki tlok dač. To take bylo nařontkovane, no a potym še tak rošyl. Dlugi cas byl i taki, co go ňemocyl, hočfto go zaš dal rošič, aľe ten byl carny, aľe to še mušalo no̲ň hodžič, pro̲bovač go. Bo jak še us targal, to us šnego ňic ňebylo. Poty go us pozbjyraľi. Na us přisla ješyň. To go us zacyňi tlluc – lub, lub, lub.To take kiľofy byly. Aľe to še mušal zezdač. Ftedy še dobře tluklo. To taka lafka byla veľka a na tyj lafce tu byl porvo̲s a tu drugi, a to take oko bylo a to še vlozylo trohe a to še přičislo ze spatku co to ščislo, ščonglo. A poty še to tymi kiľofami to bylo čenske, ukřesane z jašyňa a to še bjylo po tym. Tag go mjyňi trohe. A to ke přisel veco̲r – to tluco ľyn. Kteři vetroje, no to tak pjykňe, hočfteři še zezdaľi paropcy a ke še nezezdaľi a buhľi tymi kiľofami i dostal. To bylo tak pjykňe, mešoncek švjycyl a ke tlukľi na vyšňim koncu to še ozľygalo es na dolny ko̲ňec. No a us bez džyň go baby trely. To tys byly trojny, to tys na takik lafkak byly tjy trojny. Ó, ja to ľen ňerada robjyla, oj, ňe! Toš mušal teľo stač a to vžonš do garšči a ukľepač a potym povyčyrač, co či tjy paždžyře zysly. Ke byl dobry ľyn, taki zdrovy, aľe ke zly to še mi jako šykyrom učinal. No a potym ke byl trety, to še daval take gařši na hrbe a cesal še. Zvjonzoval še do kitko̲f. Nadřyj s tego vjyrhu, to byly zgřebne klaki. A potym drugi ras, to byly pacešne a es potym byl ľyn. A poty še přondlo a us o taki cas, jako teras, še bylo třeba uvijač přonš. Bo do Go̲t třa bylo opřonš. Do Go̲t, kondžeľi povro̲t. To us přendľi na vo̲sku. A poty bylo třeba ozmyšľač, kto či to vyrobi. My ši vyrobjyly, aľe keľo do nas hodžylo. Potym še to na tym vo̲sku motalo, to bylo motovidlo. A rahovalo še 24 ňiči, to byl pas, jedno pasmo. A bylo do lokefka dvacač a do přendžonka štyricač pasmo̲f. Do loketka še davaly klaky. Poty še přendze vařylo f popjoľe. To še susylo na takik zrdkak. Keš mjal dobry popjo̲l, to še fajne vyvařyl. Nom ras zgino̲lo. To še zaňeslo do knapki. Poty to spuľaľi. Esce mome ten spuľyř. To še spuľylo na take faľfy, potym še snulo. Ke še ňitki zbijaly a ke še targaly, to še slotkim mľykem a řepom načyralo, takom kasom. To tak zatverdlo. Cesalo še jako vlosy. A ke ktošik zľe napřont, to še targalo, hytlo še, ňepuščylo. Ke byla zla přontka, to še žľe robjylo. Plo̲tno še robjylo na varštače. Ňiči še navľekly do ňičeľňic a potym esce do bľatu. To take jako gřebjyň. Na spotku so take podnozy a to še čongňe nogami. A f co̲lku jest cyfka z ňičom, to idže pomjyndzy tjy ňiči. Es poty je plo̲tno. Naľe še essce bjyľi na slonku.

Rozprávala Anna Krátka narodená r. 1926 v Hladovke a doplnila Veronika Bugajová, narodená r. 1924 v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková

Hlop nasel zyrkadlo a hľadžyl. – Hí, to švjynty Antoň! – A ze malo co, ze tag hodžyl tam hľadžič do izby, do ňego. – To švjynty Antoň. – No dobře. A baba bez kľucove džo̲rke vidžala, ze o̲n cošik tam ma. – Pockaj, ja uvidžim co! – On odysel, posla ona. Taka byla oskubjona, no dy taka neupravjona. Ona še ňigdy nevidžala jaka je. Požyra – ehe! Ten ma frajyrke! Ten ma frajyrke a hodži tam za ňom! Ja vidžala, ja vidžala! – To ze potym stego teľo bylo, coše dovadžyľi, dovadžyľi do nemoty a šľi es na fare. No i zaš kšondz tys esce nevidžal to zyrkadlo i ze tys hľadži. I tys jakegošik švjyntego vidžal. – Ze to tu je švjynty Jo̲zo̲f. – No i ze to potym s tego teľo bylo, co potym pošľi es na sut. Ze tam us jakišik byl co us vidžal zyrkadlo, co im to tam vyšvetľyl.

Rozprávala A. Krátka, narodená r. 1926 v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková