Jadla še ryba. A nasa mač vařyla šľifki s haluskami i řezance s mľykem, řepe s kapustom. Aľe nadřyj byly oplatki s mjodem. A poty me še pozgaňaly, ke me byly džyfcenta, takje hajdy jako ty. Robjyly me fseľijake cary, srandy. Hukaly skjyľ přidže ten namo̲vňik, zamjetla še izba, vyňesly še šmječi do poľa, skjyľ ptasek přiľeči, šadňe. To ze s tamtyj strony přiľeči ten namo̲vňik. A poty še po vjeceři zgaňaľi paropcy. No tak me us kota vžyňi do izby a sycy pošadali do kola. Tak: parobek, džyfka, parobek ... Kazdy mjal svoje hrpke jedzeňa. To ši tak pokladľi přet sobe. A ktore hrpke zaco̲n to pjyrse zryč, to ten še pjyrse zeňyl. A veřiče, Karoľ Purčino̲f, a keľorazy to ten kot vzdy pjyrse jemu hipnol do tego zarča, do tyk řezanco̲f. Uzgaňalo še nas take ko̲pe i Vjero̲na Stašickova i Vjero̲na Kurňavova přisla i to še nas doš uzbjyralo. A ten doňego capkom. – Ja še ňebede zeňič! To ňepravda! – A my sycy mjyh, kvik. A tak gvařo – ňehajče go, uvidžime jako ten kot pudže – A jako še kto̲ry zeňyl, ten kot tjy hrpki zar. A tyj Vero̲ňe Kurňavovyj na samym ostatku. Aľe še na samym ostatku z nas vydala.
Poty še slo na Po̲lnoc. Vžon še ľyn, takje švitki. Ňeslo še to na koľanak. No bo to me šľi na koľanak kolo o̲ltařa i ku betlehemu, ku Ježiškovi. A na Boze narodzeňe, to hodžyľi hlopi potšyvajency. Do nas to vzdy přisel ze zbozem na Boze narodzeňe taki Vojtek. Při nas byval, ňizyj. To nas vzdy přisel potšač. A hodžylo še vinsovač, po pošatkak. A esce ke me sly s Po̲lnocnyj, to me hodžyľi po špjyvaňu. To me ši nadřyj stano̲ľi na nasym mostku. Tu me še zyšľi.

Rozprávala A. Zurvalcová, narodená r. 1924 v Suchej Hore, zapísala Martina Gazdíková