Na Po̲lnoc, ke pudo ľudže do koščola třeba posypač švjyncony mak. A tjy bosorki stojo zatkem ku o̲ltařu. A ze ig uvidžis. A kim ten mak ňe pozbjyrajo, to če nedolapjo. Na žeľne Paňynke še švjynčyly žeľiny: urocňik, kočyrpka, střezalka, mjyntka. I ten mak še švjynčyl. Ulozne žeľe.

Rozprávala Anna Baleková, narodená r. 1912 v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková

To še mušala nadřyj voda uľycyč. – A jako še to? – pytalak še, to ňeboga Plaňetka stara. Vžyna garcek z vodom ku bľahom a kutac. Přezegnala ogyň a tak – ňe s mojom mocom, aľe s Boskom pomocom, ňek še stane vo̲ľa Boska. – A fuk vongľik do garcka. A zaš. – Ňe s mojom mocom, aľe s Boskom pomocom ňek še staňe vo̲ľa Boska. – A zaš drugi vongľik. A to zaš třeči raz. A to us furt mjysala f tym ogňu tym kutacem. Ňe s mojom mocom, aľe s Boskom pomocom ňek še staňe vo̲ľa Boska. Na us potym keľo vongľo̲f vyslo navjyrh, to teľo uroko̲f mjal. Potym še vžyno i namocylo i spak renki umylo, tak dohora a to co zostalo, toš mjal vyňyš na poľe a zaš spak renki vyľač na dah. Ja tak ľala, cok še obľala.

Rozprávala A. Krátka, narodená r. 1926 v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková

To me še pomodľyľi. Očec stano̲l, přezegnal – Paňe Boze, zahovaj ze a pozegnaj nom co je vo̲ľa Tvoja. – Vžon gľiny a potrel ko̲ňovi perši i na karku, křiz zrobjyl, coby še teľo nenamordoval. Co by ta gľina ňebyla čenska. Tak to robjyl. Poty ke še tři razy zapřonglo a ke še slo šač, to mač vžyna kyčicki i švjyncone vode i pokropjyla ko̲ňa, plug i nas. Ja povadom – dy to ňe Šmigurst. – No to tak me še vybjyraľi do poľa. A ke me šľi košič, to me še tys pomodľyľi. Tys ku Donatovi a Florjanovi. Bo Donat ohraňoval proči burce, hromu a Florjan proči ogňu, zeby če Bog zahoval. Bo dřyj gvařyľi tak, pře gazdy so najdolezyčyjse tři vecy: ko̲mora murovana, pivňica, stajňa. Bo ze ke přidže ogyň, to ňic neopstoji. Jako Hrupcom, ke byl front, to ten hudak ko̲ň, co to meľi, to opstal f stajňi a syčko še spaľylo. A keľo ten nazbjyral rozumu, ten ko̲ň, co by še nezadušyl f tym dyme, to do okna na ogro̲t, co me ľi ľuht, to tam vlozyl lep, co by dyhal. Bo by še byl zadušyl.

Rozprával Matej Greštiak, narodený r. 1917 v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková

Za mňe to tag bylo: Mjeľime takik pjynč kro̲f hrubyk, taki statek pjykny. Stajňe me mjeľi dřevjane, esce jo Jano tam ma. A jagňenta me vodžyľi do izby. Zrobjyľi me gro̲dze. Ta byla v jednym konče, v drugim konče mjal ňebogi džadek poščyľ. Ňeg mu ta Bo̲g gřyhi ňepamjynta. A u poščeľe bylo čeľe uvjonzane. Tag bylo. A to vjys, zesralo še takom kolomažom po poščeľi. – O Boze! – No ofca še idže kočič, třeba jo do izby, coby jagňe ňezamarzlo. A tyg jagňont přibyvalo. I džešynč, i dvanaš. Syčko sralo, šcalo. Džadek mjal pot poščeľom oskrobiny z řepy. A ofce še puščyly do izby ku jagňentom, ňe jagňenta ku ňim a tjy ofce hybaj pot te džatkove poščyľ a džadek še gňyval, drel. Kazde tři dňi třa bylo kidač, bo es po ocak scypalo. Spaľi me v předňyj izbe. Ja při bapce v zadňyj. Kozda bapka to rada takjego maľučkego hlopca. Bapka me rada vidžala. Kieľo ja še nabal, bo to dřyj či džadži hodžyľi. Co ja še tego nabal. A nasa bapka to rada tjy odpustki zgaňala, to us te zytňonke temu džadovi. To us vzdy u nas nocoval. To mu behla te zytňonke, temu džadovi ku poščeľi džatkovyj, plahte na ňe i ľygaj tu. Tam bylo vjadro, to zašme hodžyľi šcavač, při tyj džatkovyj poščeľi, tacy maľi. Požyrom, zaš še to bapcysko zobľeklo, volalo še to nadolek, zavješyla go tam na kľinec. Ja še zobudžyl (taki maly), – džat! – Bapko, bapko mňe še kce šcač! – Naľe bapcysko bylo gluhe a mne še to zdalo ze to ten džat. A to spodňicysko bylo zavesone. Ja volal na bapke a na ostatku jak še pošcal. Bapka – ty zamtužňiku, tyto ... tyš še nepytal!
– Bapko, aľe ja še pytal, ja še bal džada. –
No to tjy ofce vygnaľi z jašľi a nasa mač byla hudžina. Na tyk koľanak, vjys te izbe mjala umyč. To mjala křis. Očec jyj zrobjyl ten gnajdove scotke. Narobjyľi z tyg pjyři, takje domorodne. No aľe coto po teľik ofcyskak. Poty, kje tjy ofcyska vysly, to me s bratem Janem otvořyľi předňe izbe a tjy jagňenta za nami. To me še unagaňaľi. A zaš na džatkove poščyľ. A my meľi radoš, jak to pjykne za nami cupkalo.

Rozprával K. Šuvada, narodený r. 1933 v Suchej Hore, zapísala Martina Gazdíková