To me še pomodľyľi. Očec stano̲l, přezegnal – Paňe Boze, zahovaj ze a pozegnaj nom co je vo̲ľa Tvoja. – Vžon gľiny a potrel ko̲ňovi perši i na karku, křiz zrobjyl, coby še teľo nenamordoval. Co by ta gľina ňebyla čenska. Tak to robjyl. Poty ke še tři razy zapřonglo a ke še slo šač, to mač vžyna kyčicki i švjyncone vode i pokropjyla ko̲ňa, plug i nas. Ja povadom – dy to ňe Šmigurst. – No to tak me še vybjyraľi do poľa. A ke me šľi košič, to me še tys pomodľyľi. Tys ku Donatovi a Florjanovi. Bo Donat ohraňoval proči burce, hromu a Florjan proči ogňu, zeby če Bog zahoval. Bo dřyj gvařyľi tak, pře gazdy so najdolezyčyjse tři vecy: ko̲mora murovana, pivňica, stajňa. Bo ze ke přidže ogyň, to ňic neopstoji. Jako Hrupcom, ke byl front, to ten hudak ko̲ň, co to meľi, to opstal f stajňi a syčko še spaľylo. A keľo ten nazbjyral rozumu, ten ko̲ň, co by še nezadušyl f tym dyme, to do okna na ogro̲t, co me ľi ľuht, to tam vlozyl lep, co by dyhal. Bo by še byl zadušyl.

Rozprával Matej Greštiak, narodený r. 1917 v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková