Ke jek mjala třinaš roko̲f, byly me bardzo dobre tři kamaratki a v źime, ke ňebylo duzo roboty, ftedy še robjyly paracki pjyřa. Aj my byly na parackak. Aľe uz po poledňu me še dogvařyly, ze zrobime slomjanego panaka a zaňešeme go učičeľom, fteři byvaľi při dome, dže byly paracki. Učičeľe hodžyľi na veceře ku kacmarce. Vidžaly me ik, ze uz ido na veceře, tag me vžyňi ze slomy zrobjonego panaka, veľkego jako dobry hlop. Postavjyľi me go ku džvjyřom, dže byvaľi učičeľe. Vtedy esce ňebyla eľetryka v nasyj džedžiňe. Švjyčylo še ľen ľampami, aľebo ľampasami, aľebo švjyckami. Ke še učičeľe vracaľi dudomu, zjyščyli, ze im při džvjyřak stoji jakišik hlop. Tak še go pjykňe pytaľi: Kto si? Panak ňic. Znova še esce dva razy spytaľi. Panak im ňic ňepovedžal, tag mu jedne střeľyľi, aľe ftedy zjyščyľi, ze je to ľen slomjany panak. Meľi s tego radošč, ze to byl ľen slomjany panak. Tak ozmyšľaľi, co majo š ňim zrobič. Zaňešľi go na druge paracki, ze tam panaka ňehajo. No aľe tam še tys paracki, ke vysly do poľa, vyľynkaly. Mlode džyfcenta še tak vyľynkaly, ze še baly iš same dudomu. Mušeľi ik iš odprevadžič starse paracki, abo hlopi. Panaka esce přeňešľi ku koščeľnyj broňe. Koščeľňikem byl ftedy taki srandovny hlop. Ten rano, ke vidžal šedžeč při broňe hlopa, nadřyj še go pjykňe spytal׃ Co tu robis? Potym mu povedžal׃ Odynč od brony. Aľe on ňimjal ňijakyj vo̲ľe odynš. A tak tys mu trohe přilozyl. No ftedy zaš zjyščyl, ze je to slomjany panak. Aľe panak še potym stračyl a ňik ňevedžal dže je, dže še podžal. No najgorse bylo, ze ja vźyna mojim bratom portki a kabat, do kterego me slomjanego hlopa obľekľi. Mač še dlugo nad tym trapjyla, ze dže še stračyl kabat a portki. Myšľala, ze jyj ik vžyna voda, ke ik prala při vodže. Bardzo me to trapjylo, bo ftedy ňebylo teľo obľeceňa, jako mome teras. Aľe mač še ňigdy ňedozvedžala, co še stalo s kabatem i portkami.

Rozhovor s Jurčiovou - 01 - text č. 3
Rozprávala A. Jurčiová, učiteľka na dôchodku, narodená 27. 6. 1937
(zvukový záznam - paracki)

Ot Jev̲ika tam staly takje stare muřiska. Zhora to tam byvala stara Korapka. Ja taka mala byla, tak posla s bapkom. Naľe tak byla taka mala jako ta Krisťina. No to bacym, ze ta stara křesnymatka gvařyla, ze f tym muřisku še skoval Jaškofcař. To byl Poľak, zlodžejisko nat zlodžejo̲f. No to krad a tu še hodžyl kryć. I kšendza zabjyl. A zavoňali go Boncy. Ras go vvidžal stary Bonk. I posel do Poľskyj ku tym žandarom i povedžal im tak – tego barana co hľadače to ze je tu. – A ľen pytal zeby go ľen nevyzradžiľi, no bo by še byl zemščyl. No i ze tu přišľi, i ze to go vžyňi. O ze mu us ľen ňimogľi rady dač f tym herešče. Tak dozyral, i taki gwalt robjyl. Potym go do jakyjšik najspodňyjsyj pivňice daľi, tego Jaško̲fcařa. No a ze ľudže cuľi i tam herestanči i v nocy, ze še ľen teľo drelo, ze še len teľo drelo. A potym rano ze zašli uz go ňebylo, ľen bo̲ty a f tyk bo̲tak ľen tiy noii. Cošik go zezrelo. Cy scury, cy jaki źvjyř. Bo tam byla voda.

Rozprávala V. Bugajová, narodená r. 1924 v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková

Ja kek byla mala, mjalak ošem roko̲f, hodžylak uz paš krovy do Cervonego. To bylo tak tři kilometry od džedžiny. Rano uz o so̲styj me šľi s krovami dro̲gom, ftera byla oplocona, zeby krovy ňepotlocyly poľe, na fterym byla nasadzona řepa, aľebo našaty oves, abo ko̲ňicyna. Ke me přišľi do Cervonego, tak še krovy zacyny paš. V poto̲cku še napjyly vody a na pšarce še pasly. Pšarka to byla taka tvarda trava. Aľe inyj ľepsyj tam ňebylo. Ľen na štrece byla ľepsa trava. Aľe tam še nase krovy paš ňešmjaly. Bo okolo štreki košyl trave štrekař. A ten keby nas byl vidžal, byl by nas dobře ponagaňal. Aľebo aj ojco̲m poskarzyl, ze me mu vypašľi trave. A ftedy kčal aby mu nadgrode dali ojcove. A tak nas vzdy napominaľi, aby me dobry pož̲o̲r na krovy davaľi, aby ik vlak ňezražyl, aľebo aby nas ňedopat střekař na štrece. Ke še krovy na poledňe dojyľy, tak me mušeľi o jedenstyj iš dudomu šňimi. Krovy mama podojyla, trohe pomerydzaly a o po̲l drugyj me zaš šľi do Cervonego paš. Ke bylo pjykňe, to še nom krovy aj gžyly a my ik mušeľi zavracač. Vtedy me še doš nago̲ňyľi za krovami. Při krovak me zazyľi aj dobre casy. Ke še pasly, to me ši aj sašpjyvaľi. Pašče še krovicki na žeľonyj lonce, bo vas paš ňebede, ino dva mešonce. Naucyly me še aj pjykňe hukač. Hočkedy me še aj zagraľi, ke krovy byly spokojne. Hadzaľi me žapki na vode, to byly take čynke, ploske skalki. A tjy skalki na veľkyj vodže skakaly jako žapki. Hlopcy zaš pukaľi na bicak. A vedžeľi to dobře. Aľe mušeľi meč dlugi, dobře spravjony bic. Ke byla pjykna pogoda, to še krovy gžyly. Aľe ke byla pľuta, dysc, to nas komary tak zrely, ze me meľi cale gembe, renki, kark cervony, co nas tak dogryzly. Obuče me meľi usyte ze sko̲ry. Volaly še krpce. Ke še krpce namocyly, to nom byly veľke. Ke uskly, krpce, to nas tak učiskaly, ze nom pjynty do mjysa obedrely. No aľe švjyzego ľuftu me ši doš uzyľi, bo me skoro caly džyň byľi na poľu. Ňimeľi me cas, aňi še nom ňekčalo robič glupošči. Ke me veco̲r přišľi dudomu, to me byľi tacy ustači, ze me skoro ňevladaľi stač na nogak. Umyľi me še jako kotka lapkom, trohe pojedľi, trohe pomodľyľi a šli me spač. No a na drugi džyň zaš to iste.

Rozpráva A. Jurčiová, učiteľka na dôchodku, narodená 27. 6. 1937
(zvukový záznam - pašeňe)

Kje bylo poľyvane, šostre bapka přičisla kozuhem. – Ka še skryč, ka še skryč? – Ľygaj ku ofcom! – Přičisla jo bjalym kozuhem. No i ofca ľezy. No i ňenajdo, ňenajdo za tego pana, ňeegzistuje, ňenajdo. A Jožo Papjež, dy us vjedžal, ze ja vypovjym sytko pravde. – Kupjem či takje vjeľkje čokolade, povjydz ka je? – Ja ľen ukazala paľcem. E, krutki, ke džvigľi kozuh, aľek mjala. Garki frcaly po bľahak, co jo kčeľi poľyfkom obľač, co še vařyla, vřonca.

Rozprávala Ľ. Hubjaková, narodená r. 1934 v Suchej Hore, zapísala Martina Gazdíková