To byľi mynaře, meľi džeči. I přisel jakišik tys zlodžej. Kčeľi iš nakarmič i to navařyľi řepe a daľi jo na sto̲l. Ze ido cošik esce f stajňi zrobič a potym ši pojedzo. A džeči tam tak postavaľi. A ten zeľen ras cošik vyjon a ponat te řepe im jako keby posoľyl. Naľe džeči to tam dožraly i kje potym přišľi očec i mač poješ, džeči skarzyly, ze im cošik do řepy sypal. No a o̲n potym mynař vžon te řepe i dal mu na taňyrek. – Mušis to zješ! – I zjat i ze go ľen ras vžyny dřimoty i spat pot sto̲l. A mynař go poty přehľadal, poopatřoval go. Mjal ten zlodžej piscalke při sobe. I to vžon te piscalke, pisknol i us še suli či ostatňi zlodžeje.

Rozprávala A. Krátka, narodená r. 1926 v Hladovke. , zapísala Martina Gazdíková