Svatba v Suché Hoře
Svatba v Suché Hoře, Gramofonový klub 1968, 0 17 0201
(Supraphon) Autentický folklórni záznam svadby Karola Šikyňu s Darinou, roz. Zurvalcovou, pořízený v Suché Hoře 31. 1 a 1. 2. 1966 Jaromírem Gelnarem, CSc.
Svadba v Suchej Hore, 1966 - 1 - 7 - 1
Svadba v Suchej Hore, 1966 - 1 - 7 - 2
Svadba v Suchej Hore, 1966 - 1 - 7 - 3
Svadba v Suchej Hore, 1966 - 1 - 7 - 4
Svadba v Suchej Hore, 1966 - 1 - 7 - 5
Svadba v Suchej Hore, 1966 - 1 - 7 - 6
Svadba v Suchej Hore, 1966 - 1 - 7 - 7
Svadba v Suchej Hore, 1966 - 2 - 3 - 1
Svadba v Suchej Hore, 1966 - 2 - 3 - 2
Svadba v Suchej Hore, 1966 - 2 - 3 - 3
Preludium. Muzikanti ladí nástroje před domem ženichovým
V domě ženichově
Rozehrávka muziky: Ozvodna - drobna po3, po 4, žeľona
Zpěv svadební družiny (1)
Odpytovanie
Cestou k nevěstě
Zpěv svadební družiny (2 - 7)
Drogova
Zpěv svadební družiny (8-9)
Před domem a v domě nevěsty
Zpěv družiny (10-12)
Dialog u dveří
Zpěv družiny (13-14)
Odpytovanie
Zpěv družiny (15-16)
Na společnou cestu - Svatební pár vychází z domu (po čísle 16)
Drogova. Muzika hraje drogovou nutu (Drogova před číslem 17)
U tobje, Karoľku, ostatňi pendžalek... Záběr z průvodu do kostela (před číslem 17)
Cestou do kostela a před kostelem
Drogova
Zpěv družiny (17-19)
Zvony
Pohled do budoucnosti. Svatební pár před kostelem (mezi čísly 19 a 20)
Cestou k obědu
Zpěv družiny (muži: 20 - 24)
U oběda v domě ženichově (za stolem)
Zpěv stolovníků (25 - 31)
Cestou k muzice
Zpěv družiny (ženy: 32 - 38)
U muziky
Muzyka, muzyka (39) - ozvodna
Kiebyš ňebyl ňevymyšľal (40) - drobna po 4, žeľona
Drobna po 3, po 2, žeľona
Viecna, žeľona
Chustecka - taneční hra (41)
Muzyka, muzyka, ej, goraľska muzyka... Kapela vyhráva k tanci při taneční zábavě (čísla 39 - 41)
Ocepiny
Rozhovor u dveři domu nevěsty
Zpěv družek v kolese (s mezihrami kapely) (42 - 52)
Veselí družiny
Zpěv družek (53 - 55)
Tanec druhého družby: Brezovicka, žeľona, ozvodna
Kje my še loncyly, syčkje me plakaly... Nevěsta v kole s družkami (čísla 44, 45 aj.)
Zpěv cepiarek v kole (56 - 63)
Tanec prvního družby: Ej, šostro moja (64) ozvodna, žeľona
(zábava družiny)
Tanec prvního družby: Juz jek še ozeňyl (65) ozvodna
(nevěsta se skryje)
Dialog ženicha s babami - cepjarkami
Tanec ženicha s nevěstou: drobná po 2, žeľona
Zábava družiny (ženich uchytne na závěr nevěstu)
Dohra muziky: Sabalova
Juz jek še ozeňyl... Ženich v závěru uchytil nevěstu.
Tiché postludium. Po dvoudenní únavě.
Redakce snímku: Miroslav Venhoda,
Sestřih: Ing. Jozef Platz,
Sestřiženo v pražském studiu Mozarteum v červenci 1966
Snímek, který se dostáva do rukou širší veřejnosti na této desce, má výlučnejší povahu a zasluhuje proto, aby se poslucháč dověděl poněkud víc, než jen kdo hraje a zpíva, kde a kým byl snímek pořízen a nejvýš pár odstavců stručného uvedení do kontexu. Neni to jen mozaikovity obraz sváteční nálady jednoho lednového dne roku 1966 na goralské vesnici na Oravě, kdy svadba mladého páru znamenala vrcholnou událost ve společenském životě celé dědiny, atmosféra snímku, která vyzařuje na mnoha místech, je věrnym obrazem celého toho vzrušeného kolotání, zpěv mnoha skupín se slévá v jeden mnohohlasý proud. To je však jen jedna stránka věcí. V ohnisku tohoto vření stoji vnitřni drama malého svadebního páru. Přelomový bod jejich života přetavila lidová tradice během staletého vývoje do bohatého cyklu o několika dějstvích. Hlavní aktéři - pladý pár, užší svadební družina a doprovázejíci kapela - rozvíjejí toto drama do bohatých obrazů, sled motívu, jak můžeme sledovat na jednotlivých popěvcích, je jen jednou variantou z nezpočetného množství možností: na realizaci této varianty se podíli celá řada činitelů, především okamžitý nápad, volná asociace-reakce na ten či onen motív, záměrné opakování ňekterých motívů a jejich návraty atd. atd. To všechno jsem se pokusil postihnout střihovou technikou, kterou byla konečná redakce snímku pořízena. Uvědomil jsem si, že porušuji pŕirozenou souslednost motívů v původním podání a snižuji tím do jisté míry dokumentární hodnotu záběrů - avšak bez této techniky by se nikdy nedalo docílit, aby se současný poslucháč stal svědkem nejvýznačnejší události v živote lidového kolektívu. (Pŕipomeňme v této souvislosti, že jsem se snažil omezit počet těchto střihů na minimum a vybíral souvislejší úseky, i za cenu jejich menšího celkového počtu. Pro představu uvádím, že za 22 hodín trvání obřadu - od ranního rozloučení ženícha v jeho rodném domě do příštiho úsvitu, kdy končilo čepení nevěsty - bylo natočeno necelých 6 hodín materiálu, z něhož představuje sestŕich na desku něco přes jednu sedminu původního rozsahu.) Domnívám se, že přes tyto obtíže zůstavá autentická hodnota snímku hodně vysoká. Nahrávka se zásadně liší od všech dosavadnich edici autentického folklóru na deskách, především proto, že přu ní téměř úplně odpadl rozpor přirozené a uměle vyvolané přednesové situace: malý přenosný bateriový magnetofón (Nagra III) a vyjimečná nálada všech zúčastněných, mírně oživená vodkou, bez níž se táto příležitost ostatně nikde neobejde, umožnily technickému pracovníku splynout s ostatními účastníky uprostřed rozjařeného svadebního veselí. Byl bych rád, kdybych touto formou naznačil i další cestu za nahrávkami autentického folklóru. Mám za to, že citlivým posteriórnim výběrem je možné dosáhnout vyšší autentické hodnoty než pŕedběžným, byť rovněž poučným aranžma nebo třeba jen volbou látky - už tím, že dodatečný výběr nezasahuje do přirozeného rozvíjení látky u interpreta, neokrojuje mu ani samu látku, ani způsob jeho rozvíjení.
Přehlédněme nyni, po těchto vstupních odstavcích, na způsob, jakým se rozvíjí zmíněné drama v písňových textech, ve sledu, jak je přináši naše nahrávka.
Přepis textů byl veden snahou zachovat v grafickém zachycení písni obraz živého jazyka, se všemi zajímavostmi, které přináší zejména pomezní poloha lokality (srovnej například pronikání spisovné slovenštiny v číslech 56 - 58), a to při zachování srozumitelnosti a čitelnosti, Transkripce tedy nepředstavují přesný fonetický přepis, vyhovující pro odborníka-dialektologa: toho odkazujeme na konfrontaci s živou nahrávkou. Přesto však směřujeme v jádru k fonetickému přepisu. Z hlavních zásad uvadíme aspoň následující:
1. Sykavky ... přepisujeme jako dz, dź, dž
2. Pochýlné vokály pŕepisujeme tak, že ze dvou možností volíme bližší
3. Měkkost střednic a veláry k vyznačujeme znakem j místo neslabičného i.
(1)
Ňimom ňic, ňimom ňic,
ja o ňic ňestoje,
ino to, co kohom,
co by bylo moje.
(nota vjyrhova)
(odpytovaňe)
(2)
Ej, špjyvala by ja se, špjyvala, špjyvala,
ej, kjeby mi mamuša robič ňekazala.
(2a)
Ej, s Šikiňovyj jatki vyľečaly kacki,)
ej, vyľečaly huši i Karoľek muśi.
(3)
Pijalaš vinecko, moja kohanecko,
přepjylaš urode, pijze teraz vode.
(nota vyvodna, cepjarska)
(4)
Goraľe, goraľe, mňe še spodobače,
aľe vy, goraľe, ňestaľe kohače.
(5)
Aňi ješ ty ňe moj, aňi ja ňe tvoja,
cy do tobje gadom, dobra voľa moja.
(6)
Idžeme, idžeme po šňygu, po ľodže,
dyč nom navařyľi gořalki na mjodže.
(7)
Garlo moje, garlo, bodaj še zavarlo,
bodaj ňešpjyvalo, hlopcov ňezvadzalo.
(drogova nota, ozvodna - muzika)
(8a)
Idžeme, idžeme do vyšnego koňca,
pokjyľ ňenajdžeme ladnego džyfcenča.
(8)
Požryj ši, Karoľko, na koňec, na dyšeľ,
cy či tys ňepřidže ta pjyrsa na myšeľ.
(9)
Carne ocka moje, aľe ňerovnake,
moje spravodľive, tvoje ňevjym jake.
(10)
Pušče ze nas, pušče, s pjeca na ceľušče,
jak nas ňepuščiče, to nas zamrožiče.
(11)
Dajče ze nom, dajče, co nom mače dači,
bo nas tu poslala Karoľova mači.
(text porušen, nejednotný) (dialog u dveři)
(13)
Dajze nom, Šikiňko, po kjeľusku vina,
dome či Darine, co us takjyj ňima.
(14)
U tego Zurvalca povalecka ostra,
vľežes tu, Karoľku, jako do kraľovstva.
(odpytovanie)
(15)
Hvalas Panu Bogu, ze me odpytaľi,
ze my gořalecki darmo ňevypjyľi.
(16)
Podžynkuj, Darinko, tatovi i mamje,
bo či oňi daľi boze pozegnaňe.
(drogova nota, muzika)
(17)
Suhogorskje baby roboty ňimajo,
vysly na mostecek, na nas še dživajo.
(18)
Dobra byla, dobra gořalecka s mjodem,
pijaľi jo hlopcy pod nasym ogrodem.
(19)
U tobje Karoľku, ostatňi pendžalek,
ňebedžes odbjyral pozločiste pjorrek.
(zvony)
(20)
Švjyč matko, švjyč matko, ej, idže Jaš pijany,
glovicka go boľi, ej, bo je porombany.
(21)
Goraľe, goraľe, ej, pospředajčes poľe,
pobjerčes piňonski, ej, poče na Pothaľe.
(22)
Styry tyšonce samyk goraľi,
ej, s čupagami na moskaly.
Už še vjedže f tym pjyrsym řendže,
štyry tyšonce z vojska vjedže.
Štyry tyšonce samyk goraľi... 2x
(23)
Ej, kohanecki štyry, přeco šče še bjyly?
Ej, pře tobje, Jašynku, dy me če ľubjyly.
(24)
Ej, goraľ ja se, goraľ spod sa mučkik Tater,
ej, dyscyk mje okompal, otkolysal vjater.
(25)
Skladajče še, syčkje druski,
mlodyj paňi na pjeľuski,
bo jak bedže džecko mjala,
cym go bedže povijala.
(nota cepjarska, do koľeska)
(26)
Dala byk či, dala, cubate kokoše, cubate kokoše,
[:kjebyš mje pytala za pjyrse kumoše.:]
(27a)
Lala lalalal...
[:co by tvoje džeči carne ocka mjaly.:]
(27)
Kje če bedo cepič,
požryj do povaly, požryj do povaly,
[:co by tvoje džeči
carne ocka mjaly.:]
(28)
Do dňa, do dňa, do dňa,
do dňa bjalego,
vypijeme jesce ľitra jednego.
(29)
Ej, Vjeruna Korckova,
to dobra gaždžina,
ej, my še radujeme,
ze nom přeje vina.
(30-1)
Ja džyfcyna v gorseče, v gorseče, v gorseče,
vy mje hlopcy ňekceče, ňekceče, ňekceče.
(30-2)
Mom na syji goraľe, goraľe, goraľe,
a zemby jag sygnaľe, sygnaľe, sygnaľe.
(30-3)
Mom na nogak silonki, silonki, silonki,
a na dupje cyganki, cyganki, cyganki.
(30-4)
A na glovje ofina, ofina, ofina,
ze ja švarna džyfcyna, džyfcyna, džyfcyna.
(31)
Ňebede ja kase jadla, bo by se mňe krasa spadla,
aľe bede vinko pjyla, co by ja še rumjeňyla.
(Staro cepjarska nota drckana)
(32)
...
ej, dy nom navařyľi gořalki na mjodže.
(33)
Ej, povjadajo na mňe, ze ja jes pijana,
ej, dy ja namocyla v gořalce koľana.
(34)
Doľina, doľina, cemuš ňerodžila?
Žimna rosa byla kvjatki pomrožyla.
(35)
Ka še popodžaly, co pjykňe špjyvaly?
Povydavaly še, pozabacovaly.
(36)
Garlo moje, garlo, bodaj še zavarlo,
bodej ňešpjyvalo, hlopcof ňezvadzalo.
(37)
Dy nom povjadajo, ze tu pjykňe grajo,
a my tu idžeme, bo tancovač kceme.
(38)
Muzyka, muzyka, goraľska muzyka,
caly švjat obyjde, ňima takyj ňika.
(text nejednotný)
(39)
Muzyka, muzyka, ej, goraľska muzyka,
caly švjat obysel, ej, ňima takyj ňika.
(nota ozvodna, s tancem)
(40)
Kjebyš ňebyl ňevymyšľal,
byl byš dostal coš pomyšľal,
a za tvoje vymyšľaňe
to či še ňic ňedostaňe.
(nota drobna po 4 - s tancem)
(41)
Mom hustecke haftovanom
syčke štyry rogi,
kogo, kogo pocalujem,
řuce mu pod nogi.
Tyj ňekohom, tyj ňeľubje,
tyj ňepocaluje
a hustecke haftovanom
čebje podaruje.
(dialog u dveři domu nevěstina)
(42)
Moglaš mje, mamicko,
[:moglaš ňevydavač,:]
moglak ši na glovje
vjonecek popravjač.
(nota cepiarska - polka, vyvodna)
(43)
Kje če bedom cepič,
požry do povaly,
co by tvoje džeči
carne ocka mjaly.
(44)
Ňeplac, Darin, ňeplac,
ňebjere če smarkac,
bjere če uroda,
hlopjec jak jagoda.
(45)
Kje my še loncyly,
syčke me plakaly
a i ta žimicka,
cp my na ňyj staly.
(46)
Ňebedžes, Darinko,
koščol přybjyrala,
boš ty Karoľkovi
prave roncke dala.
(47)
Kamaratki moje,
rady še vidžime,
přisel ras taki cas,
ozyjš še mušime.
(48)
Tačicku, mamicko,
počes mje ratovač,
bo mi tjy veredy
idom vjonek sjimač.
(49)
Ňehalaš, Darinko,
na okňe nožňicki,
komus ty zaňehas
tjy svoje šostřicki.
(50)
Pochváľen buď Ježiš,
draha muzika,
už sa naša mlada
venca virjeka.
(51)
Vjonecku mjyrtovy,
tŕimaj še mi glovy,
bo še na če stroji
zlodžej dubeltovy.
(52)
Pocož mje mamicka
do mlyna poslala,
bo mi bjala monka
glove osypala.
(výskot a veselie družiny)
(53)
Ňevydom, ňevydom,
mloduski ňevydom,
pokjyľ mi mlody pan
ňeda vinecka zbon.
(54)
Kjedy korunujom
vtedy vinko pijo,
a ty, paňe mlody,
dajze nom by vody.
(55)
Obľykaj, Darinko,
fartuch drobno syty,
bo us bedžes stavač,
ka stojo kobjety.
(tanec druhého družbu s nevestou)
(56)
Otstupťe že sa mi
na obe strany,
ňech si ja preveďiem
svu mladu paňi.
(57)
Otstupťe že sa mi ľuďia, na cestu,
ňech si ja preveďiem mladu ňevestu.
(58)
Parta moja, parta, zeľeny veňec,
uš ti je, Darinka, posledny koňec.
(59/1)
Povala, povala, na povaľe popjol,
dajze jyj, Karoľku, pjyrse nocke pokoj.
(59/2)
Pjyrsom če oblapi, drugom pocaluje,
aľe třeče nocke či uz ňedaruje.
(60)
Požry ši, Darinko, keľo gvoždži v dahu,
teľo bedžes mjala pjyrse nocke strahu.
(61)
Ňebedžes, Karoľku, na genšolkak graval,
bedžes u Zurvalca v stajňi potkidoval.
(čeľenta napaval.)
(62/1)
U tego Zurvalca vyrosnol bobovňik,
ryhtuj ši, Dainko, na tak rok povojňik.
(62/2)
Darina povojňik, Karol kolysecke,
co by kolysaľi male Šikinecke.
(63/1)
Tjy nase cepjarki take so jag ľaľki,
dy ony vypjyly, dy ony vypjyly po ľitře gořalki.
(63/2)
Po ľitře gořalki a dva ľitry vina,
dy takik cepjarek v calym švječe ňima.
(64)
Hej, šostro, moja šostro, okuj koňa na ostro,
oj, okuj go do raňa, šostřicko kohana.
(nota ozvodna, tanec prvního družby s nevěstou) (zábava družiny)
(65)
Juz jek še ozeňyl, juz jek še zapřongnol,
ej, juz še ňevypřongne, jaz nogi vyčongne.
(dialóg ženícha s babami - cepjarkami)
(tanec ženicha s nevěstou)
Pozorný čtenář si při studiu formálni stránky písní jistě povšiml, že se písňové texty z této oblasti - a platí to pro celé goralské území v severních Karpatech - organizují z nejvjetší časti do podobných strofických útvarů, nejčastěji je to čtyřverší a o šestislabičných verších s pŕerývaným rýmem (abcb), někdy rozšiřované invokací (ej, hej, atd.) na počátku 1. a 3. verše. Mezi jiné nápadné znaky, na první pohled patrné při probírce písňovým fondem Suché Hory, náleží též to, že se strofické útvary neřadí do vyšších celků-soustrofí, která by odpovídala individualizované „písní“ o více slokách, běžné např. v české oblasti. Textové celky - nazývané „špjyvki“ - jsou značně samostatné, každý z nich je nositelem jisté vyhraňené myšlenky, vyjadřené často v hutných obrazech nevšedního půvabu. Například:
Kje če bedom cepič,
požry do povaly,
co by tvoje džeči
carne ocka mjaly.
(43)
alebo
Pocoš mje mamicka
do mlyna poslala,
bo mi bjala monka
glove osypala.
(52)
Přitom následujíci text „špjyvka“ až na řídké výjimky navazuje na předchozí? přináši zcela jinou myšlenku, byť pokračoval na stejý nápěv (nazývaný zde „nota“). Vzájemně do dvojic spojené „špjyvki“ nalezneme vzkutku jen ojediněle, o vyšším počtu v celku nemluvě. (V našem výběru jsou to čísla 59, 62, 63 - nepřehližejíc k popěvku č. 30, který nenáleží domáci tradici.) Tato poměrná samostatnost miniatúrnich písňových jednotek umožnila právě kompozici s použitím střihů, jak už byla o tom dříve zmínka.
Pokud jde o funkční vázanost textů, v ňekterých částech obřadu se texty vážou k dané příležitosti poměrně těsně (A 1, ,: B 2), jinde je závislost volnější (A 2, 4-7, B 1). Jinými slovy tato druhá skupina obsahuje zpěvni situace obecnějšího razu. S tím souvisí i použití nápěvu, které jsou nositeli jistého významu: především „cepjarskik not“ (hlavně v oddíle B 2). Jak už bylo naznačeno, dovršuje aplikace určitého nápěvu - „not“ sémantickou charakteristiku příslušného textu: určuje se ji blíže zpěvní situace a zároveň i funkce přednášené písňové verze. (Např. zpěv v přírodě u „vjyrhovyk“, taneční funkce u „ozvodnyk“ a „dobnyk“, obřadní vazba na určitou etapu svadebního obyčeje u „cepjarskik“ a pod.)
Svéráznych znaků goralského zpěvního podání je celá řada, takže je ani nelze vyčerpat v rámci tohoto pojednání. Výstižnou charakteristikou této zpěvní praxe podal naposled Wlodzimierz Kotoňski ve své knižce Góralski i zbójnicki (PWM - Krakow, 1956) a v několikadílne studii Uwagi o muzyce ludowej Podhala: 1. o „nutach“ podhalaňskich (Muzyka IV/1953, č. 5-6, str. 3-25). II. Materjal džwienkowy, skale, harmonika (tamtéž, č. 7-8, str. 43-58), III. O twórczym sposobie wykonania (tamtéž, č. 11-12, str. 26-45). IV - dokončení (tamtéž V/1954, č. 1-2, str. 14 - 27). Na tyto práce odkazujeme hlubšího zájemce především: nalezne v nich i potřebnou další bibliografii.
Dispozice naší nahrávky do řady devítí oddílů vyplynula ze sledu svatebních obyčejů, jak jsme je na svatbě v roce 1966 zaznamenali. Výběr těchto oddílů zachycuje nejobvyklejší význačné zpěvní příležitosti, s nimiž se na tradiční lidové svatbě v našich zemích setkáme vůbec: je tak v jistém smyslu modelem, byť historicky vymezeným, přesněji řečeno zúženým na momenty, které se při postupnem rozkladu svatebního cyklu v současné době ještě nejčastéji uchovávají. Myšlenkový sled a návaznost plynou z kompozice samostatných písňových (textových) jednotek, při jejichž sestavě jsem byl veden hlavně dvěma zřeteli: jednak výběrem textů, v nichž by se odrazila celá tematická mnohotvárnost písní, a to jak en gros, tak uvnitř jednotlivých oddílů, jednak dodržením původní chronologické posloupnosti jednotlivých snímků. Přikladám tedy značný význam kompoziční sestavě samých písňových textů, přičmž podtrhuji v této sestavě i jejich dokumentární hodnotu, vyplývajíci z dodrženého původního sledu.
Dialogy a mluvené úseky vůbec jsem se pokusil zařadit jen na několika místech, kde nebyly po ruce písně, které by je mohly zastoupit. Je potřeba počítat s menší srozumitelností těchto míst, a proto k ním připojuji pár poznámek na vysvětlenou. Tzto vysvětlivky objasňují též scénické okolnosti, které nejsou při pouhé auditívni povaze snímku zřetelné.
Po odprošení ženíchově (A 1/1-2) odříkává „pjorko“ (mladé nevinné děvče) text umělého původu, na němž je patrný vliv katolického prostředí, ponecháváme jej ve zkracené formě z dokumntárnich důvodů, ježto se stále běžně používá.
Dialog u dveří nevěstina domu (A 3/12-13) spočíva ve vzrušeném dohadování dvou skupín, aby byla ženíchova družina vpuštěna dovnitř. Po složení výkupného dá nevěstin „starosta! pokyn k otevření dveří.
Podruhé je tento svár zachycen obšírnéji (B 2/41-42): je to v okamžiku, kdy přicházi družina ženichova a „baby - cepjarki“ uprostřed noci začepit nevěstu.
V mezihrách mezi popěvky svobodných děvčat-družek (47-50) probíhá tanec (koleso) okolo nevěsty, která sedí uprostřed jizby. V nastalém veselí (výskot na snímku - 52) chtějí ženy hodit ženíchovi nevěstinu šatku na hlavu, mládenci naopak nevěstě ženíchův klobouk „kaňak“. Podle toho, či pokrývka je položena dříve, usuzuje se na pohlaví prvního děcka. Nevéstě je pak sejmut vínek z hlavy.
Po tanci s druhým družbou (55-56 -srov. komentář v závěru tohoto textu) ujímají se nevěsty vdané ženy, aby ji začepily (56n.)
Začepená nevěsta tančí ještě s prvým družbou (64, 65), mezitím se mu neustále snaží uniknout (zábava družiny: (64-65), až se ji to podaří. Vdané ženy si dobírají ženícha (po č. 65), s kým bude spát, kdo mu zahřeje peřinu a pod. Když ženích nevěstu opět získá, zatančí s ní závérečný „křesany“ (nota drobna po 2). Ještě jednou, naposledy nevěsta unikne, avšak za vystupňovaného veselí svatební družiny ji ženích uchytí a odvádí si ji.
Pokud jde o celkovou charakteristiku nahrávky, která se dostává posluchači do rukou, je třeba ještě uvést, že snímek zachycuje dnešní podobu obřadu, která je vzhledem k někdejší, tradicí ustálené verzi značně mezerovitá, přednesově i v přirozené posloupnosti jednotlivých části porušená. Zde je i možný zdroj námitek některých zastánců „neporušenosti“ a „čistoty lidového podání“. Týka se to zejména kvality péveckých výkonů ve svatební družině, které shodou okolnosti vskutku nebyly nejlepší. Závažný zásah do pŕirozené posloupnosti jednotlivých části obřadu znamená na snímku i předčasný tanec druhého družby s nevěstou (mezi písní 55-56 jedna z žen to přímo na snímku komentuje slovy „ale kto to vidžal s takom mloduhom tancovač, ke ňeocepjona jest?)? tanéc měl následovat až na konci obřadu, po zapčení (mezi písněmi 63-64). Okolnost, která toto pořadí vyvolala, byla na svatbě v roce 1966 zcela vmější (druhý družba musel dřive odejít), nicméně i taková maličkost ilustruje charakteristický postupný rozpad původně pevných obřadních vazeb. Průměrný současný poslucháč nepřipíše této bagatele žádný význam, naopak, pŕijme ji snad i kladně, když dvě hrané „noty“ kontrasně přeruší řadu zpívaných popěvku a dialógů. A přece právě tu leží klíč k pochopení vývojového procesu, jehož jedna epocha se v současné době uzavírá. A nejen to. Při rozvažování podobných otázek si ověří svůj vlastní postoj k našemu tradičnímu umění každý, komu se dostane deska do rukou. Mnohý se těžko dovede stotožnit s drsně naturálním přednesem, který bude útočit na jeho vytříbený sluch. Nechť však pomyslí na plodné působení princípů, jimiž tradiční lidová hudba ovlivnila naši národní hudební kultúru - a ověří si to třebas na příkladu Leoše Janáčka. A pomysli přitom rovněž, že táž látka naplnila život řady generací lidových umělců, kteří kámen po kameni stavěli - přidávajíce ze sve individuality - dílo, jemuž by leckdo rád přezíravě upřel jakýkoli systém a řád. Zůstava úkolem naší hudební folkloristiky, aby týto zákonité postupy zdokumentovala a sformulovala. Materiálový výsek, který jsem podal na tomto snímku, je však jen malým, avšak programově voleným příspěvkem k takovým pracím.
Závěrem bych rád poděkoval všem spolupracovníkům, kteří se jakkoli podíleli na připravě desky: pracovníkům Supraphonu, jmenovite pak prom. hist. Juraji Langrovi, řediteli Oravské galérie v Oravském Podzámku, za neúnavnou pomoc organizační i odbornou, své posluchsčce a spolupracovnici Martě Svobodové za vydatně přispění při přepisu textůa doc. dr. Oldřichu Sirovátkovi, CSc., za konzultaci komentáře. V prvé řadě však všem interprétům, svadebné družině, zpěvákům a znamenité lidové kapele, vedené Jánem Červeněm. Jim také snímek připisuji na paměť oné nezapomenutelné noci za rozhraní Ledna a února roku tisícího devitistého šedesátého šestého.
Starodávnou notou Sabalovou odchází umění suchohorských hudců do ticha. Půjdeme za ním?
Jaromír Gelnár
Vydal n. p. Supraphon, nositel Řádu práce, Praha - Bratislava, pro Gramofonový klub v roce 1968 jako 195. publikaci edice „Supraphon“, řízené Jaroslavem Šedou.
Obálku navrhl Jiří Pavlín - Gustáv Šeďa, graficky upravil Zdeněk Vlach. Odborná studie a přepis originálnich textů dr. Jaromír Gelnár, CSc. Použité fotografie zapůjčeny s láskavým svolením Jaraje Langra z Oravské galérie. Vytiskla Grafia, n. p., Brno, provozovna 21, Gottwaldov. - 10 stran - 2,105 AA - 2,130 VA - Náklad 1400 výtisků. 1. vydání
B-03x11059
© Jaromír Gelnár 1968 - cover Jiří Pavlín - Gustav Šeďa 1968
