Mo̲j oćec gvařyl ze ik pjyrse džecko umrelo na cervonke, mialo dževjynč mešonco̲f. No to go us ľen ľuto ke bylo pjyrse. I to mo̲j očec byl na jarmaku v Dunajcu a sel bes so̲jgo̲rski Bo̲r, skro̲čyl ši dro̲ge. No i ze oši tak pomyšľal – Ej, skoda mojego hlopca, keby zyl, byl byk ši mu co kupjyl. – No i ze cy či potym ňevidža f takyj kosuľce, tak po tyk hopkak čapkalo džecko, po takik mlakak hodžylo. Ze potym hľadžyl, cy tam jaki kto nepaše krovy i volal i ňikogo ňikany ňebylo, ľen to džecko. No a potym ze mu zmizlo a zaras ši tak pomyšľal – ej, to bedže mo̲j hlopec. – Ej, ňebede ja vjyncyj za ňim plakal, aňi ňebede ľamančyl, coby tak po Borak hodžylo a tak še mocylo po vodže. I džecko zmizlo.

Rozprávala V. Bugajová, narodená r. 1924 v Hladovke, zapísala Martina Gazdíková